Prosinec 2016

To: Nicholas

12. prosince 2016 v 22:05 | L Arpet |  To Somebody
Odmítáš špinit si ruce,
Děláš si život těžší,
Vzhůru stoupáš tak prudce,
Snad ti to přinese štěstí.

Pozdě vždy o čtvrt hodiny,
Vplouváš tak tiše mezi lidi,
Masku ti zdobí úsměv nesmělý,
Uvnitř si sebejistý.

Lanu se vyhneš,
Raději padáš na matraci,
Nerad se vážeš,
Jsi volný, jako ptáci.

Jen střípky, úlomky,
Málo slov k sobě se hodí,
Jedině přáním svým
Mohu tvou báseň doprovodit.

Ať tedy Bůh Ti žehná,
Kráčej vždy po cestách rovných,
Zlo ať dále Tě nezná,

Útěchu nalezni v odpuštění.

To: My mum

7. prosince 2016 v 21:05 | L Arpet |  To Somebody
Se slzou v oku dívám se z okna,
V mém srdci je navždy vryta její podobizna,
Laskavé vrásky má kolem očí,
To jenom pro ni měl by se svět točit.

V očích mám slzy, lesknou se v nich,
V mém srdci je navždy vryt její smích,
Od smíchu vrásky má kolem očí,
To jenom pro ni měl by se svět točit.

I když se mění názor dnes a včera,
Nebudu litovat, že jsem její dcera,
Dala mi co mohla dát,
Co by si člověk mohl víc přát.

Růže

7. prosince 2016 v 19:19 | L Arpet |  The rest of
Křehká ve své hrdé kráse,
rudá růže něžná zdá se,
sama stojí v širém poli,
mráz ji svírá, drtí, drolí.

Staré paneláky kolem,
obkličují malé pole,
zanedbané s jednou růží,
co patřila jedinému muži.

Ve vězení sama, zcela,
bezvýznamná růže žila,
trny rostly po okolí,
až ji celou rozbodaly.

21.století

5. prosince 2016 v 17:33 | L Arpet |  The rest of
Motory těžce běží,
Vzduchem létají částečky prachu,
Klimatizace hučí,
V místnosti panuje ticho strachu.

Tovární komíny na svět hledí,
Špíny a prachu je neúnosná míra,
Špína a prach - nic jiného tu není,
Místnost ticho strachu svírá.

Rozbité továrny okupují svět,
Jsou obětí za náš blahobyt,
Rozhodli jsme se je nevidět,
Strach se rozhodl vše utopit.

Rychlost a slepota,
Prastará temnota,
Špína a strach,
Potlačený strach.

Rozbité srdce planety,
V oknech falešné tapety,
V mrakodrapech jako v katakombách,
Sejdeme se v cirku na hrách.

Prach a špína, šedá mlha,
Rozbité, mrtvé stroje,
Ukradené světlo vrhá
Strach, který vše pohlcuje.

After all this time

1. prosince 2016 v 22:32 | L Arpet |  The topic of the week
S hlavou v dlaních ležela na posteli. Už nebyla tou, kterou všichni znali. Sama sobě přišla odporná. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli vnitřku. Znala se příliš dobře na to, aby věděla, co udělá. A co udělala. Především zklamala. Dlouho si nemohla přiznat, že je neschopná, k ničemu. Proto ji to zasáhlo takovou měrou.

Už delší dobu si slibovala, že svůj život změní. Že začne běhat místo hypnotizování internetu, že začne chodit spát dřív, místo hypnotizování internetu, že přestane být závislá na hypnotizování internetu. Jediné, co se jí do té doby podařilo bylo zvětšení závislosti.

Bylo pro ni tak snadné nepřemýšlet, jen si nechat tupě vymývat mozek. Když se neučila, měla najednou tolik volného času... Měla v hlavě spoustu plánů a nápadů, všechny jí je ale sebral počítač. Vždycky večer, než usnula, říkala si, že se začne učit. Jenže zítra, bylo vždycky zítra. Nikdo to nebylo dneska. A začínalo to každé ráno jako každá závislost - jenom na chvíli, jenom trochu.

Nebyla už ani schopná kreativně myslet. Když to neprocvičovala, činilo jí to mnohem větší potíže. A to učení, s odporem se na něj dívala a nechávala ho na poslední chvíli. V pondělí bylo ještě dost času, ve středu to nechávala na večer a ve čtvrtek už nic nemělo smysl, to už byl konec týdne. Co jí bylo platné, že věděla, že takhle přemýšlí, když pro to nebyla schopná nic udělat. Bylo to až příliš velké lákadlo, jen tak si sednout k počítači a nic nedělat. Nic, jenom sedět.

Nejvíc jí mrzelo, že zklamala své rodiče. Tolik do ní vkládali důvěru a ona nic. Cítila se mizerně. Nedokázala naplnit jejich očekávání, protože byla příliš slabá - vlastní vinou. Chyběla jí ctižádost, odhodlanost dodělat školu. Vždycky se to na střední nějak zvládlo, moc se neučila. Ale vysoká, to bylo něco jiného. Tam se nešlo učit jeden den na dva testy, ne.

Stahovalo jí to srdce, velký tlak cítila ze všech stran, bála se domů. Hroutila se při pomyšlení na cokoliv spojeného se školou nebo s domovem. Tak moc to všechno chtěla změnit, ale nedokázala to. Nebyla schopná to dokázat.

Po celém tom čase už z toho byla unavená. Chtěla ven z toho začarovaného kruhu. Ale jak, jak to mohla dokázat?

A tak šla večer spát s předsevzetím, že další den se začne učit a radikálně změní svůj život, aby si ráno sedla "na chvíli" k počítači. Aby se nechala pozřít 21. stoletím. Aby byla obětí své neschopnosti, toho zla, jenž ze začátku bylo jako "výjimka".

Po celém tom čase si vzpomněla na jeden citát: Myšlenky se stávají slovy, slova skutky, skutky činy, činy zvyky a zvyky osudem. A pak jé došlo, že stojí na samém konci, v bažině, ve které se člověk utopí.