Listopad 2016

Šedivo

30. listopadu 2016 v 19:37 | L Arpet |  The rest of
Nebe je bez mraků,
šedým kouřem prosvítají světla pouličních lamp,
pátrám tu po svitu
slunce, co spadlo z ocelových ramp.

Prázdné jsou ulice ačkoliv prodírám se lidmi,
prost citu, jen stínem šedivým,
jenž nepřátelé rozervali ve dví
čemuž se nikdo nediví.

Stojím tu sama uprostřed města,
ze stromů padá poslední listí,
jsem pouhou kopií ze sta,
jiná ode všech, od lidí.

Nebe je bez mraků,
uprostřed bludiště z betonu,
uprostřed špinavých paneláků,
čekají na popravu ptáků,
aby ho zavřeli do lochu.

To: Kulíšek

13. listopadu 2016 v 22:23 | L Arpet |  To Somebody
Úsměv milý,
vlasy do lví hřívy,
v očích mořskou míli,
pláž a příliv bílý.

V horách po dni vyčerpání,
"lásku" na první pohled shání,
zeleno-oranžovo-černá paní,
mezi ostatními není k rozpoznání.

V noci tichá slova plynou,
na hlídku tě budím větou,
přecházíme nad bystřinou,
oba dva se chvějem zimou.

Chodils v mojí druhé kůži,
názory máš z jiného úhlu pohledu,
v temnotě vidíš růži,
byli jsme na jednom posedu.

Byli jsme 16 dní v jednom týmu,
vzpomínám na Naději,
na kousek života v jednom střípku,
na 16 dní, které mám nejraději.

Tajemství

8. listopadu 2016 v 20:10 | L Arpet |  Stories
Jdu lesem, cesta se vine do kopce a nedaleko slyším zurčení potoka. Krásné místo. Všude kolem jsou vysoké stromy, jen nad hlavou vidím nebe. Nebe poseté hvězdami, instinktivně procházím stíny a krčím se při každém zvuku. Mé srdce tluče tak, že jsem přesvěčena, že musí být na míle slyšet. Přesto mě sem něco přitahuje. Nebo někdo. Nevím. A přece jdu, poslušně jako ovce, jako ovce na popravu.

Zastavuji se až na samém vrcholu kopce, vlastně hory. Stojím na skalách, vlasy mi vlají ve větru a já, ačkoliv stojím pevně na zemi, mám pocit, že padám. Vítr mě drží ve své náruči, tak pevně, že nemohu nikam, a přesto cítím volnost. Jsem zmatená, zneklidněná a přece mě něco uklidňuje. Šepot. Nese se zdálky a zároveň z blízka, ze severu i z jihu, je něžný, laskavý a přesto temný. Stojí za mnou i přede mnou, sklání se on i já, prosí i rozkazuje.

Jsem jeho. Připoutal si mě k sobě dokonale, vím kdo je, aniž bych ho viděla. Jeho šepot slábne v krajině, mísí se s kvílícím větrem. Zmizel tak rychle jako se objevil. Nebyl tu ani minutu a přesto je tu pořád. Vidím ho ve hvězách, jeho šepot ve větru nikdy neutuchá. Od teď je mé tajemství a já jeho. Od teď jsme spolu pokaždé, když vane vítr, když vidíme hvězdy. Když je noc.

The queen of the midnight

7. listopadu 2016 v 22:17 | L Arpet |  The rest of
V srdci harfy hrají,
tóny jemně zní,
tóny něžně hladí,
celou pravdu ví.

Flétny mi křídla dají,
tancuji v rytmu tamburín,
housle mě provázejí,
podtext se hraje na klavír.

Vzduch v píšťale chvěje se víc než já,
struny houslí jsou mou vznešeností,
slza zapomnění je můj drahokam,
tancuji, točím se bez radosti.

Hrdá a majestátní hudba,
mluví z mého nitra za mě,
mým jazykem flétna zpívá,
rozumnět snažíš se marně.

Ona má rozcuchané vlasy,
oči se točí k nebi hvězd,
ona má popelem posypané vlasy,
nechá se čistou vodou vést.

V tůni tančí za zpěvu houslí,
flétny hladí ji svými tóny,
vzájemně se propojují,
klaní se tóny tamburíny.

V temnotě ve stříbře je jedna její tvář,
něžná se studeným srdcem,
sny její nezná snář,
snad jenom kapky v řece.

V bílém rouše stojí sama,
spojena s vodou něžným zvukem,
vidět je v odraze od měsíce,
jeho stříbrem přepásaná,
stojí tu se stříbrným lukem.

On

7. listopadu 2016 v 19:56 | L Arpet |  The rest of
Bloudím tu v tmavé ulici,
dal jsi mě do vězení
plamínek na svíci,
pomalu mizí.
Cítím se v kleci v neznámu
a přesto vím kde jsem,
skláním se před tebou pomalu,
jsi můj špatný sen.
Trháš mě na cáry,
vše pálíš svojí pečlivostí,
lehám si na máry,
tančím v budoucnosti.
Stejně se jednou otevřou,
železné dveře,
nikdy se nezavřou,
snad nezanevřeš.
Aniž bys věděl, ovládáš mě
jen svojí přítomností,
dálka mě utěšuje
a chrání od bolesti.
Z popela vstanu s Fénixem,
zrozená s křídly,
pod nohama se rozduní zem,
poletím bez přestání.
Najdu si vlastní zem,
snesu se z nebe v tanci,
zůstaneš jenom mlhavým pocitem,
dostanu novou šanci.
V kole se nezastavím,
ve víru sukní se točím,
světla se rozzáří,
hned jak tam vkročím.
Vlasy jsou celé propletené,
jak tenhle příběh,
drahé jsou na šatech kameně,
ty víš kdo...
nemůžeš,
nevíš kdo jsem.

Next to the Princ

6. listopadu 2016 v 22:58 | L Arpet |  The rest of
Dusot koní umlká v pozimních stráních,
lesem se se vine korská bystřina,
mlha se valí v hadinách ranních,
na prázdné louce, kde všechno zaniká.

Uprostřed lesa na vrcholu,
nacházíš louku samoty,
stojíš a díváš se dolů,
stojíš a díváš se na mraky.

Bolestné štěstí ti rozdírá srdce,
místo něj máš vypálený znak,
chtěl bys být mrakem na obloze,
budeš svůj vlastní vrah.

Mrazivá mlha kolem se plazí,
do morku kostí proniká,
cítíš se klidně, bez radostí,
srdcem se šíří panika.

Dusot koní umlká v podzimních stráních,
spadlé listí skrývá tvé stopy,
konce je všech tvých přání,
čeká tě číše bolehlavu.