Říjen 2015

Sebastian - Toulavá

29. října 2015 v 1:23 | L Arpet |  Hudba
Tuhle písničku mi poslal přítel. Má chytlavou melodii a celkově se mi tak nějak líbí. No, nevím, co bych k tomu ještě napsala. Nic dalšího od něj jsem neposlouchala. Snad něco k videu. Ten kluk je v poho, ale nelíbí se mi ta holka. Vlasy příšerné, výraz jak kdyby měla depku a celkově vypadá jako drogově závislá. Spousta tetování a řetízků... bez klipu je ta písnička hezčí :D

Rozhodla jsem se, že ankety k písničkám už nebudu přidávat. Já vím, jsou zatím jen dvě, ale tak od čeho jsou komenty, že? :D


Čas říct sbohem...svobodě

28. října 2015 v 21:23 | L Arpet |  The topic of the week
Našla si úžasného kluka. Přítele. Byl milý, pozorný, staral se o ni, cítila se s ním krásně. Byl tmavší pleti - opálený, černé vlasy a vousy. Milovala kluky - muže, kteří měli vousy. Vždy se lépe cítila se staršími a také vždy pokukovala po starších. Chodili spolu měsíc, dva, tři. Naprosto mu důvěřovala, i když o něm moc nevěděla.

Jednou ráno vstala z postele a zatočila se jí hlava. Žaludek měla jako na vodě a vajíčka k snídani, co měla tak strašně ráda, nemohla ani cítit. Zděsila se. Byla na střední, měla chvíli před maturitou - tak dva měsíce. Těhotenský test si udělala jen pro jistotu a ani ji nepřekvapilo, že jí to potvrdil. Co tomu řeknou doma. A on?

On to vzal dobře. Možná až příliš dokonale, protže ji chytil kolem pasu a zvedl ji do náruče. Skoro jásal. Hladil jí břicho, líbal ho... Přesvědčoval ji, že nemusí mít ani maturitu, natož vysokou školu, že ji bude mít rád a vezme si ji. Říkal jí to už dřív, ale ona si vymínila minimálně maturitu. Trpěl jí to, i když se překonával. Ale až si ji odveze...

Rodina to vzala o poznání hůř. Sice dřív tvrdili, že potrat je vražda, ale když se dozvěděli, že otec budoucího dítěte pochází z Arábie, změnili názor. Vzdorovala jim. Chtěla si to dítě nechat. Vyhlídka, že by nemusea na vejšku byla pro ni lákavá. A taky se už smířila za těch pár dnů, než jim to řekla, že bude mít dítě a těšila se na něj.

Začaly přípravy na svatbu. V její zemi neměli kde bydlet, protože on se sem přijel podívat a trvalou práci a byt měl ve své zemi. Dohodli se na civilním sňatku, který se konal po úspěšně složené maturitě. Nikdo kromě rodiny nepoznal, že je těhotná. Měla krásné bílé šaty a svatební den se celkově vydařil. Byla to malá svatba. Nejbližší rodina a pár přátel.

Ještě měsíc zůstali u ní. Pak ale prohlásil, že je na čase podívat se do jeho země, že ji chce představit své rodině. Jako svatební dar dostali auto, takže naložii věci do auta a vyrazili. Cestou ji poučoval o zvycích v jeho zemi. Začínala se trochu bát. Byl hodný a cekem i pokrokový, ale pořád to byl Arab a jeli do hodně arabské rodiny.

Dojeli na místo, ubytovali se. Ukázal jí svůj byt. Její břicho bylo mírně zvětšené a tak všechny věci vynosil sám. Ona uvařila večeři. Společně prožili vášnivou noc a usínali nad ránem. A ačkoliv ji velice miloval, ráno ji přivítal do nového dne větou:
"Je čas říct sbohem svobodě."
A začal ji vysvětlovat arabská pravidla, prtože nechtěl riskovat, že se před svou rodinou znemožní.

David Deyl

28. října 2015 v 20:28 | L Arpet |  Hudba
Tak dneska jsem si k žehlení pustila hudbu na YT a narazia jsem tam na Davida Deyla. Na první pohled blonďáček, kterýho moc nemusím, ale něco jsem si od něj pustila. Je to vcelku poslouchatelné. Z toho co jsem poslouchala bych vybrala pro mě dvě nejhezčí. Mají velice krásnou melodii, bohužel po hodině poslouchání z toho akorát tak bolí hava. Na mě má dost vysoký hlas, já radši trochu hlubší.

Abych to shrnula, dvě písničky od něj jsou OK, ale pak dál, jen dál někam jinam.

Takže, tady jsou dvě jeho písničky. Podle mě méně známá V ozvěnách a známější Akorát


Úvodní článeček

20. října 2015 v 11:22 | L Arpet |  Hudba

V této rubrice se budu věnovat hudbě. Chci sem dát hudbu, která se mi líbí, kterou poslouchám. Budu se snažit to i zdůvodnit nebo k tomu něco napsat, ať to neni jen video, ale tak předem říkám že "se budu snažit". :D

Nemám jednoho vyhraněného zpěváka nebo skupinu. Jestli se někomu nebude líbit jedna sklada, tak druhá se mu líbit může. Mám opravdu => jedinečný <= styl hudby :D

Tak to je vše k úvodnímu článečku, no a rovnou sem přidám jedno video. Nebo hudbu. Někde klipy, nejsou někde jsou. :)


Two steps from hell - Victory

Tohle jsem chtěla na nástup třídy na maturitní ples. Přijde mi to pomalý a hezký, takový majestátný. Ve třídě se se mnou shoduje v tomto názoru celých 5 lidí, takže to asi neprojde. Ale důležité je, že tuhle písničku jsem našla právě když jsem hledala něco na maturák. Osobně se mi písničky od téhle skupiny docela líbí, ale ne všechny, i když přiznávám, že většina ANO. Já doufám, že tu najdu někoho, komu se podobný styl líbí a bude mě inspirovat dalšími skladbami. ;)


Mlha

18. října 2015 v 15:18 | L Arpet |  The past
Také by se tahle rubrika mohla jmenovat pseudo-žvásty. Nebudu to tady zahlcovat článkama o tom, jak jsem smutná a pak zas jak jsem strašně happy. Prostě jednou se daří a jednou ne. A občas na to napíšu básničku nebo v tomhle případě jsem napsala rovnou tři. Ale jedno si neodpustim, jestli to takhle půjde dál, je na sětě o jednoho blázna víc.


Mlha

A mlha jen
kolem tebe nebylo nikdy víc
snad pár parsků slunečních
se mihlo

co taky se sluncem
když zašlo a nechce dát svůj jas
alespoň vidíš svět bez příkras
bez zbytečných třpytek

žijme bez emocí
pracujme a žijme jako snobi
protože izolace srdce s prací se snoubí
a buďme boháči

tvrdý buď jak kámen
své city nech stranou, po smrti
uvidíš, život ti tenhle přístup posvětí
a budeš šťastně žít sám

sám jen sm lhou
co nikde nekončí a nikde nezačíná
co slouží jako clona pro oči
jako filtr.



Osud

Klubíčko nití odvíjí se,
je zrádné, plete sítě.
Říkej mu osud nebo předurčení,
všechny tvé plány rázem změní.

Miluješ? Pak právě rozešel ses.
Chceš zemřít, Tvůj život rozběhl se.
Snad hledáš sílu v zapomění?
Zapoměls, že vše se mění.

Zapomenout není dáno,
večer chceš už aby bylo ráno.
Tvé oči plačíc dívají se,
jak kruté klubko nití odvíjí se.

Čím více uzlů, tím víc zádrhelů,
klubíčko říká: "Vezmeš-li mě domů,
už nikdy nebudeš se nudit více
všude kolem spatříš mé husté sítě."



Choje myba

O včích slzy
s vrdci smutek
krosba p tobě jediná
tbejmout oak moc jak se dá.

Jime ze mi
srečím btále
nřestat pejde od večera
jci chen jedno, abych nebrečela.

Jž ue ráno
vlunce syšlo
mvnitř uě je černá tma
dladná chíra bez okna.

Kíra dterá všechno stráví
azpomínky v krásné mládí
pbyde zouze stará vysušená duše
zterá kničí všechny, do jednoho, muže.


Jedna lavička nestačí

15. října 2015 v 15:40 | L Arpet |  Co jsem psala dřív
Tuto povídku nebo sloh, chcete-li, jsem psala ve škole. Přišla mi ale zajímavá, tak jsem si ji sem přepsala. Trochu jsem si ji upravila. Takže je taková staronová.

Určitě jste již někdy jeli vlakem. Zakoupili jste si jízdenku a a ti opozdilí velmi rychle odkvačili na příslušné nástupiště. Jenže vlak měl zpoždění, 5 minut, 10 minut,... A stáli jste tam a stáli. Proč jste si nesedli? To tam byla jen jedna lavička a tolik lidí?

Do přjezdu mého vlaku zbývalo ještě deset minut. Na perón jsem šla v domění, že si sednu a odpočinu si, protože, co si budeme povídat, cestou na vlakové nádraží jsem musela přidat do kroku, protože jsem vyšla pozdě. Šla jsem rychle, takže jsem to stihla včas a už jsem se těšila, že si sednu.

Ještě poslední schody a ... Když jsem myslela, že si sednu, spletla jsem se a to dost. Sice tam pár laviček bylo, jenže lavičkami se to nazývat už nedalo. Byla to pouhá torza, až na železnou, která byla alespoň obklopena odpadky. Torza laviček měla opěrátka a a výjimečně i jedno prkno. Vypadalo to jako hřady pro slepice.

Na té jedné nezničené lavičce se tísnilo několik lidí. Mladý pán, asi tak kolem pětadvaceti let, důchodkyně s obrovskou nákupní taškou a maminka s malým dítětem a s kočárkem vedle lavičky. Její mírně větší břicho dávalo tušit další přírůstek. Tatínek stál vedle lavičky.

Kolem stáli další lidé. Mladí i staří, všechno se to hemžilo na perónu. Děti ze školy se pošťuchavali a paní učitelky je hlasitě a důrazně napomínali. Lidí stále příbývalo. A všichni stáli.

Vlak měl nakonec půlhodinové zpoždění, a když už nás všechny odvážel směr Praha, vyhlédla jsem ještě z okna. Viděla jsem tam nástupiště s jednou dobrou lavičkou, která teď zela prázdnotou. Byla nejenom obklopena odpadky, ale byla i příšerně počmáraná.

Život pozpátku

14. října 2015 v 21:49 | L Arpet |  The topic of the week
Probudil se. Bolelo ho celé tělo. Opatrně vstal, nasadil si brýle aby zjistil, že je teprve 6 hodin ráno. Venku byla tma. Každé ráno se probouzel tak brzo. Vzal si knížku a začal si číst. Nemusel se obávat, že bude někoho rušit, jeho spolubydlícího včera propustili domů. A i on měl jít brzo domů.

Bydlel v domově důchdců, bylo mu 90 a jeho věk se stále snižoval. Každým dnem mu bylo lépe a lépe. Až přišel den, kdy u dveří stanula jeho rodina. Syn a dcera a vezli ho domů, do jeho bytu. Sedl si na gauč a díval se na televizi. Život byl zatím tak úžasný, i když ho čekalo jedno těžší období. Zatím ale pořád mládnul, vlasy mu zčernaly a jeho žena jednoho dne přišla domů, jakoby se právě probudila z večného spánku. Jak ji rád viděl. Jeho děti mládly a on s nimi zažíval skvělé dny. I své rodiče velmi rád viděl a také s nimi měl krásn vztahy. V práci byl velice úspěšný a hned na začátku vydělával dost peněz.

Tohle období trvalo celkem dlouho. Pak přišel zvrat a děti zmizeli a zanedlouho od něj odešla i jeho žena. Byl sám. Nejrpve mu to kupodivu nevadilo. Rok, dva byly ještě dobré. Maturoval, jeho mysl zaměstnávali zkoušky.Pak ho odvezli do nemocnice, ke mu začali podávat drogy. Nejprve v menší míře, ale pořád zvyšovali dávky. Až ho nakonec sanitka odvezla pod most, kde ho nechala. Tam se válel a válel s partou podobných lidí. Ale bylo jim báječně, navzdory jejich zdevastovanému tělu.

Přišel den, kdy se rozešli ke svým rodinám. Začal chodit řádně znovu do školy. Učivo bylo lehčí a lehčí a i starostí a povinností ubývalo. Učitelka ne něj byla hodná, dostával více dárků k vánocům. Stal se z něj tříletý jedináček, který byl středem pozornosti. Měl mladé krásné a úspěšné rodiče.

Až konečně přišla ta noc, kdy se změnil v malikou spermii a s mnoha dalšími se rozpustil v orgasmu.

Schopnost lišit se

10. října 2015 v 22:50 | L Arpet |  The topic of the week
"Žáci, dnes budete psát slohovou práci na téma Schopnost odlišit se." Hlas učitele se nesl třídou, rušilo ho pouze šustění papíru cvakání propisek. "Máte na to jednu vyučovací hodinu."

Něměla žádný nápad. Vždycky dostávala dobré známky, jedničky a dvojky, ale slohové práce k smrti nenáviděla. A ještě ke všemu takovéhle téma. To že se dobře učila nebylo nijak zvláštní, všichni ve třídě byli dobří, všichni se doam učili. Nebyla oblíbená ani neoblíbená, nebyla ani originální ani neoriginální. Byla jedna ze stáda. A proto pro ni bylo těžké psát slohovou práci o něčem, co v sobě potlačila a zničila.

Hlavou jí běžely různé myšlenky. Vždycky dělala to co ostatní. Když se dobře učili, učila se taky dobře, když odešli ze školy před poslední hodinou, odešla s nimi. Byla jejich tichý stín a přesto tak toužila zapadnout. Snad kdyby všichni skákali z okna, skočila by taky...

Vzala tužku a začala psát. Psala o tom, jak přišla na tuhle školu uprostřed třeťáku. Nejdříve se s ní bavili všichni, pak se s ní nebavil nikdo. Byla pro ně nezajímavá, byla jako oni. Nepotřebovali ji, ale věděli, že za nimi půjde, protože je potřebuje. Začala si to všechno uvědomovat. Za ten rok, co tu s nimi byla se snažila být jako oni, ale každý z nich byl něčím zajímavý. Jen ona se snažila být průměrem všech, aby se jim zalíbila, aby ji konečně vzali mezi sebe.

Mimoděk psala návod, jak potlačit schopnost odlišit se. A to byl její první moment, kdy se opravdu odlišovala ode všech ostatních. Vždycky chtěla být jako oni, stejně oblíbená, módní, dokonalá... Zazvonilo na přestávku a ona stále psala. Popisovala každý detail z toho roku, situace, v nichž potalčovala sama sebe a psala kdo doopravdy je. Popisovala situace, kdy byla zesměšněńována kvůli tomu, že chtěla být jako oni, kdy jí nadávali, že podlejzá, ale nikdy jí nepomohli ani slovem.

Konečně svou práci odevzdala vyučujícímu. Ten si ji letmo prohlédl a překvapila ho závěrečná slova. "Schopnosti odlišit se jsem se musela zbavit abych dnes zjistila, že jsem to nikdy neměla dělat."

A bylo to poprvé, kdy byla její práce čtena o hodinu. Všichni seděli potichu, překvapeni tou melancholickou, smutnou prací. Věděli, že je to prada a že to tak vždy bylo, ale když to bylo nyní vysloveno, bylo to mnohem hrůzostrašnější. Začali tleskat...