Dobrovolná oběť III

17. září 2015 v 21:35 | L Arpet |  Stories
Dveře se rozlítly a v jídelně se objevil on. Usmál se na mě a dokonce mě i objal. Sedl si se mnou ke stolu a pochálil mi šaty. Na jazyku jsem měla spousty otázek, dřív než jsem však stihla nějakou vyslovit přivolal pohybem ruky obsluhu a přinesli nám večeři. Teda mě jídlo, jemu víno. Nevysvětloval mi nic. Řekl, že přijde jeho bratr se svojí obětí na návštěvu. Možná tu budou bydlet. Oni dva že budou přes den pryč, tak aby nám nebylo smutno. No a v noci že se nám budou věnovat víc než doposud. U toho se tak krásně díval...

Později toho večerase odehrála vcelku příjemná návštěva. Celkem dobře jsme si povídali a smáli se. Všichni jsme popíjeli vínko a ve výborné náladě jsme se rozešli do svých pokojů. Strašně jsem se bála, říct mu o té situaci z dnešního opoledne. Když se todozvěděl, zuřil. Okamžitě to šel říct svému bratrovi a oba se ke mě vrátili. Samozřejmě i s ní. Rozhodli, že po celou noc zůstanou s námi. Museli nám říct, jak to doopravdy je. Byli jedinými, kterým se podařilo zminimalizovat příjem krve na jednou až dvakrát týdně. A to především kvůli své velké odhodlanosti a také kvůli, před námi pečlivě skryté, lásce. Ano, milovali nás a my se o tom měli dozvědět později.

V noci mě probudil zvláštní zvuk. Nevěděla jsem co, tak jesm se šla projít po pokojích. Došla jsem až do toho nevzdálenějšího, od kerého jsem měla klíče. Celkem jsem se uklidnila, protože jsem všude rozsvěcela a nikde se nic nedělo. Prohlédla jsem i poslední pokoj a vyrazila jsem ke dvěřím, že půjdu zpátky. všude bylo zhasnuto. Jakto?! Předemnou se objevila postava. V mžiku byla u mě a přitiskla mě ke zdi. Jeho oči ve tmě svítily, všude kolem byl cítit adrenalin. Nechtěl mě kousnout do krku, spíš se ke mě tisknu, objímal mě... a pomalu svlíkal. Nevěděla jsem, co mam dělat. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Hodil se mnou na zem. O ostrou hranu nějakého předmětu jsem si rozřízla dlaň. V tu chvíli jsem měla pokoj. Ne nadlouho. Krev způsobila, že se choval snad ještě agresivněji. Došlo mi, že ho vůbec neznám. Strach, který mě předtím ochromil, jako by nyní ustoupil a já se konečně rozkřičela. Hlavně bolestí z rozřízlé ruky, naražených žeber a kdovíčeho všeho ještě. Najednou se otevřely dveře a postava zmizela. Nikdo se nikde neobjevil. V domě opět zavládl mír a klid. Všichni spali klidným spánkem. Až moc klidným.

Ráno jsem se probudila jako jediná žena v domě. Chůva zmizela a druhá oběť se již neprobudila. Lovcův bratr byl nepříčetný. Běhal po domě, hledal viníka a zase se k ní vracel v naději, že ožije. Jeho poslední slova zůstala bez odezvy a přece věděl, že je slyšela. Věděl, že slyšela slova, ře ji miluje.

Pro nás nastaly těžké časy. Především jsme věděli, že nás zradila chůva a že nepřítel má přístup skrz její klíče do celého baráku. To byla velice nepříjemná situace. A další nepříjemnost byla, že jsem ted dávala dvakrát více krve a to jsem nemohla vydržet dlouho. Vztahy mezi náma se každým dnem zhoršovaly. V jedom kuse jsme na sebe křičeli a mě vždycky museli přivázat, aby se mohli vůbec zakousnout. Osudové ráno přišlo asi dva týdny po tom, co ona zemřela. Lovcův bratr nebyl nikde a po němzůstal jen dopis na stole.

"Byl jsem to já kdo za všechno může. Vždycky jsem ti ji záviděl. Vezmu ti ji, tak drasticky, abyx pochopil, jaká muka to pro mě byla po celý ten čas, co s ní jsi. Už dlouho s ní ale nebudeš...!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama