Dobrovolná oběť

14. září 2015 v 20:09 | L Arpet |  Stories
Bylo to zvláštní. Byli jsme kamarádi, a přesto byl mezi námi vztah lovce a oběti. Tedy později dobrovolné. Byl vděčný za každou kapku mé krve a náležitě si ji vychutnával. Byli jsme jeden a zároveň dva. On byl závislý na mě a já nemohla zdrhnout. A přesto jsme si každý žili svůj vlastní život a viděli jsme se jednou nebo dvakrát do týdne.

Dnes to bylo jiné. Seděla jsem venku před barákem, a v houstnoucím šeru se najednou objevila postava. Její styl chůze byl opravdu divný, kolébavý, jakoby z posledních sil. Čím se přibližovala, tím víc jsem se bála. Vypadala hrozivěji a hrozivěji, už jsem slyšela i slabé sténání a - krve by se ve mě nedořezal...celá jsem zbledla a vyrazila postavě naproti. Byl to Lovec, můj Lovec. Skoro se mi zhroutil do náručí a pořádně mě vyděsil svým vzhledem, protože vypadal, jak kdyby měl poslední hodinu před sebou. Takhle jsem ho nikdy ještě neviděla. Oči měl červené a snažil se o jediné, dostat se ke zdroji potravy.

Odvedla jsem ho stranou, na místo kde neyli lidi a my mohli být sami. Bylo to asi třista metrů, za normálních okolností vdálenost krátká a nenáročná. Nyní mě stála spoustu sil a spoustu času. Musela jsem ho víceméně táhnout. Ale bylo to pro naše bezpečí. Sedli jsme si, obklopeni křovím a on se ke mě hned naklonil. Nedočkavě mi odhrnul vlasy z krku a zakousnul se. Normálně to všechno probíhalo jinak, mnohem něžněji. Dnes se choval úplně jinak. Porušil skoro celý rituál, co se z toho časem stal. Každým okamžikem sílil a já slábla. Dnes si však vzal víc krve než obvykle a tak jsme si víceméně vyměnili role. Teď podepíral on mě a z hladový nedočkavec se změnil na mého známého Lovce.

Dnes se něco stalo jinak. Nejprve jsem nevěděla co. Pak mi došlo, že nenapsal mámě, kde jsem. Párkrát potřeboval víc krve, tak si mě vzal k sobě domů, ale vždycky jsem psala já, nebo on za měm mámě, že u něj přespím. Nikdy to nebyl problém, ani když jsem šla do školy druhý den, protože známky jsem měla docela dobré. Dnes mě nesl v náručí, klouzal stíny a snažil se být neviděn. Oči jsem měla zavřené a tak jsem neviděla, že jdeme jinou cestou, která k němu domů, tak kde jsme byli vždy spolu, nevede. Začal mi zvonit moil. To volala matka, kde jsem. Vzal můj mobil, naťukal na něm krátkou sms a nechal si ho u sebe.

"Ahoj mami, dnes nedorazím domů a nedorazím asi ani za týden. Potřebuje mě On. Nevím kdy dorazím. Nehledej mě. Jsme jinde."



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama