Září 2015

Útěk ze života

23. září 2015 v 16:30 | L Arpet |  The topic of the week
Bylo jí osmnáct, měla před sebou maturitu a nejlepší kus života. Až dosud si žila normálním životem, dokud se nezačala víc zajímat o život ve třídě. Až doteď jí tak nějak všechno míjelo a bylo všechno jedno. Ale začal se řešit maturitní ples a ona ho chtěla mít hezký, chtěla si ho užít. nejprve její nazory slušně odmítali, občas i některý přijali, aby se neřeklo, ale začali jí dávat najeo, že jí nechtějí mezi sebou. nikdy mezi ně nezpadla, ani se s nimi nebavila a teď najednou by jim měla něco říkat? Ani náhodou.

Jemné odmítání přešlo nejprve v jízlivost na fb, kde jí trochu zesměšňovali. Ne příliš často, ale pomalu se to stupňovalo. Její dříve přijaté návrhy se nyní rušily. Ve škole si jí nevšímali, přestože za nimi chodila a chtěla se alespoň teď nějak začlenit mezi ně. Nešlo to. Kvůli nim začala i chlastat, ale její čin byl už předem odsouzen k nezdaru a označen za dolejzání a vtírání.

Bylo jí smutno, její dříve veselý výraz se změnil na smutný nebo v lepším případě neutrální. Stáhla se do sebe a téměř s nikým nemluvila. Její známky se výrazně zlepšily. Bylo to tím, že veškerý čas trávila učením, aby zapomněla na to ostatní. Nikdo si ničeho nevšiml, učitelé ji měl za výbornou žákyni, doma to uměla perfektně skrýt a spolužáci se o ní nezajímali. Jedinou pozornost jí spolužáci věnovali na fb, kde ji teď už bez obalu ponižovali a vysmívali se jí. Nikdy nic nenapsali veřejně, ale ve zprávách vždycky našla něco, co jí zkazilo den.

Styděla se. Považovala to za svoji vinu, za svoji chybu. Měla se s nimi bavit už od začátku, měla se stát ovcí jejich stáda. Pozdě pochopila, že teď už to nepůjde. V duchu se dříve připravovala, že to někomu řekne, později se smířila s tím, že to holt nikdo vědět nebude. Začala si řezat zápěstí. Bylo to tak uklidňující. Všechno zlo se z ní dostávalo ven, všechny starosti ajkoby těmi ranami proudily pryč. Nejdřív to bylo jen občas, stále častěji se však k této možnosti vracela, až se to stalo jejím denním rituálem. Zápěstí měla schovaná v dlouhých rukávech trička, byl podzim, tak to nikomu nepřišlo divné. Když už výjimečně měla tričko, její zápěstí se ztrácela v bezpočtzu různých náramků, které v menším množství nosila vždy.

V hlavě si vytvořila svůj sci-fi svět, kde byla hrdinkou. Kde bylo všechno v pořádku. A neustále do tohoto světa utíkala, když měla možnost. Ve škole se začala šikana projevovat i o přestávkách a možná že ne všichni s tim po čase souhlasili, nikdo se jí ale nezastal, aby se to neobrátilo proti němu.


Houkání sanitky se rozléhalo po celé škole. Muži v červeném s nosítky vyběhli do druhého patra a v minutě už se skláněli nad dívkou. Vyptávali se, co se dělo, ale jediné odpovědi se jim dostalo v podobě krčení ramen a vrtění hlavy. Nikdo neměl odvahu říct, k čemu ji dohnali. V hlavě ale viděli sénu, kdy přišla do třídy a tričko měla nasíklé krví, všude kapala a ona se ji ani nesnažila zakrýt. Divně se smála, jakoby se zbláznila... Když jí saniťáci obvazovali zápěstí, celá třída stála kolem nich. Najednou byla středem pozornosti, jí už to bylo ale jedno. Nestála o pozornost, kvůli které si musela vzít život. Protože o pár minut... o pár minut později už nevnímala nic!

Dobrovolná oběť IV

22. září 2015 v 21:47 | L Arpet |  Stories
Okna byla rozbitá, stoly převržené a všude byl hrozný nepořádek. Všechno bylo rozmláceno hroznou silou a několikaletou nenávistí. Vzduch byl naplněn pachem krve. Vzduchv ústech hořknul a člověk měl co dělat, aby se neudusil. Všechno bylo tak skličující. Během týdne se rozbilo nové přátelství a stín smrti se nyní pořád točil kolem mě. Seděla jsem u mého lovce a omývala jsem mu rány. Objímala ho a skoro i líbala. Za těch několik dní jsme se neuvěřitelně sblížili. Dneska to nebylo zas tak hrozné, i když cítím, že slábnu a víc se blížím k rozhraní života a smrti. Je to třetí den, co se mě můj Lovec pokouší bránit. Jenže už nemůže. Nebere si ode mě tolik krve, kolik by potřeboval. Abych přežila. Ale jestli se nestane zázrak, stejně nepřežiju.

Lovec se vedle mězačal zvedat. Podepřela jsem ho a pomohla mu vstát. Nemělo smysl mu odporovat, když něco chtěl, tak nepřestal, dokud toho nedosahl. Jeho bratr se dnes odplazil na kolenou. Zítra to bude naposled. Buď tu zůstane mrtvý nebo se mnou odejde.Při tom pomyšlení jsem se zachvěla, to se radši zabiju, než aby mě dostal. Lovec mě vedl do sklepa.S hrůzou jsem strnula. Podel jedné stěny byly vyrovnány rakve s mladými mrtvými lidmi. Naproti nim pak byly police s nádobkami plné krve. Ten pohled děsil. Všichni měli šaty ze skříně. A vzadu v rohu byl jeden podstavecvolný, jakoby pro mě. Život, který bych dala za mého Lovce předtím, jako by se mi v tu chvíli zdál příliš srahocenný. Svět se se mnou najednou zatočil a já se zhroutila na zem. Celá jsem se třásla. Otevřel jednu z těch nádobek a napil se. Přišel ke mě a trochu krve mi nalil na mé rty a já, ačkoliv jsem nechtěla, musela jsem to spolknout. Pak mě přinutil spolknout další dávku a ještě jednu. U toho mi vyprávěl o jeho minulosti, o lidech, které zabil kvůli krvi, kterou slíbil bratrovi. Všechno taddy bylo jeho bratra, nic z toho mu ale oficiálně ještě nedal. Chystal se tak udělat v nejbližší době a já měla být poslední obětí. Bohužel se ale do mě zamiloval. A nechtěl mě zabít. Od té doby přemýšlel, jak se zbavit toho podstavce a jak sehnat poslední nádobku krve bez zabití.

Pak si ke mě sednul a hladil mě po vlasech. Začal mě líbat. Nebránila jsem se, ale ani jsem nebyla aktivní. Cítila jsem jeho ostré zuby a chuť krve. Přitiskl se ke mě a mě si tisknul k sobě, hladil mě a objímal. Z očí se mu kutálely slza. Věděl, že bych ho měla ráda jako normálnáho člověka, že jsem ho možná měla ráda před tím, než mi ohalil svou vraždící minulost, to jak byl posedlý, aby získal co nejvíce krve, ale ted, že už ho nemůžu mít ráda... Sama jsem nevěděla, co mám dělat. Měla jsem ho ráda pořád, ale trochu jsem se ho bála. Rozhodla jsem se, stejně už nebudu žít moc dlouho, pravděpodobně, a tak jsme splynuli v jedno tělo. Bylo to krásné, navzdory tomu vypětí a přetálý strach udělaly své a já omdlela.

Když jsem se probudila, cítila jsem se velice mizerně. Z krku mi stékala teplá krev. Byla jsem zmatená a chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Slyšela jsem slabé sténání, na podlaze ležel svázaný Lovec. U něj stál jeho bratr a několik dalších postav. Ruka jeho bratra se chstala ukončit jeho život. O mě se nikdo nestaral, předpokládalo se, že se jen tak neproberu. Nůž klesal dolů, trýznivě pomalu, mě to však dodalo naději a odvahu. Byl již skoro dole, když se o vteřinu později zabořil do mého těla. Rychle jsem ho vytáhla, než se ti kolem stačili vzpamatovat a přeřezala jsem Lovci provazy.

Zchromlýma rukama mě objal a šeptal mi slova lásky a omluvy, že kvůli němu tak trpím. Řekla jsem mu, že už dlouho nebudu. Vedle něj seděl jeho bratr s vytřeštěnýma očima. Byl v šoku, že mi ublížil, chtěl mě živou. Lovec se rozkašlal. Nebylo mu dobře. Rozhoupala jsem se k poslednímu kroku. Něžně jsem ho pohladila. Pak jsem jsem si pořezala zápěstí a nachala mu krev téct do pusy. Bránil se, nechtěl to, ale tentokrát, poprvé a naposledy, jsem našla sílu potlačit jeho vzdorování a jeho přání. On sílil, já slábla. Ležela jsem mu v náručí, neschopná čehokoliv. Propadala jsem se do temnoty a chladu smrti. Na rozloučenou jsem mu řekla jedinou větu.

"Milovala jsem tě od prvního setkání a miluji tě stále."

Nemocná

22. září 2015 v 18:28 | L Arpet |  The past
Včera mi bylo hrozně špatně, tak jsem na to napsala básničku. Psala jsem jí po škole před angličtinou - no jo, příprava na maturitu je holt důležitá, i když se maturita z aj zdá být jednoduchá. Mno, ani teď mi není dobře, ale jsem v posteli, tak je o trošičku líp ...

Celé tělo zavelené kamenem,
a přesto třeba stát a jít je třeba.
Odpočinek? Ne, to nevedem,
tolik času navíc nikdo nemá!

Že hlava bolí?
Ne, to pravda nikdy nemůže být.
Co horečky a krk bolavý?
To se ti zdá, měla bys jít.

Únava padá na má víčka,
jsem unavená a chci spát,
o tom, že v posteli jsem jak malá holka,
mě může se dnes už jen zdát.

My dospělí jsme totiž jiní,
máme svá divná pravidla,
pravidla, která se nikdy nepozmnění,
a v kterých se nikdo nikdy nevyzná!

Že je někdo nemocný?
To nevadí, jdi do práce či do školy,
však přijde čas, kdy zvykneš si.
Ležet zůstaneš až po smrti!

Akce Město jinak

19. září 2015 v 21:10 | L Arpet |  The past


V této rubrice budou články na způsob deníku. Prostě věci, které nechci zapomenout a tak. Asi to nebudu nijak definovat předem a rozhodně sem nebudu psát pravidelně. Ale asi sem povětšinou půjdou obrázky, třeba z akcí, nebo zajímavé fotky a tak :) .

Dneska se v mém městě konala akce Město jinak. Původně měly být zavřené i silnice, ale nakonec byla zavřená jen jedna taková parkovací. Byly tu různé workshopy, sporty, autorské čtení, koncerty a tak. Byla jsem tam s kámoškou a mimo skákání na trampolíně a chůzi přes slack-line nás zaujalo kreslení obyč křídou na tu jednu uzavřenou silničku. Vydržely jsmeu toho něco přes hodinu a spotřebovaly spoustu, jakože vážně hodně, kříd. Ale stálo to za to a jsme moc rády, že jsme se mohly na chvíli vrátit do dětských let ;) a "čmárat" křídou po zemi.







Dobrovolná oběť III

17. září 2015 v 21:35 | L Arpet |  Stories
Dveře se rozlítly a v jídelně se objevil on. Usmál se na mě a dokonce mě i objal. Sedl si se mnou ke stolu a pochálil mi šaty. Na jazyku jsem měla spousty otázek, dřív než jsem však stihla nějakou vyslovit přivolal pohybem ruky obsluhu a přinesli nám večeři. Teda mě jídlo, jemu víno. Nevysvětloval mi nic. Řekl, že přijde jeho bratr se svojí obětí na návštěvu. Možná tu budou bydlet. Oni dva že budou přes den pryč, tak aby nám nebylo smutno. No a v noci že se nám budou věnovat víc než doposud. U toho se tak krásně díval...

Později toho večerase odehrála vcelku příjemná návštěva. Celkem dobře jsme si povídali a smáli se. Všichni jsme popíjeli vínko a ve výborné náladě jsme se rozešli do svých pokojů. Strašně jsem se bála, říct mu o té situaci z dnešního opoledne. Když se todozvěděl, zuřil. Okamžitě to šel říct svému bratrovi a oba se ke mě vrátili. Samozřejmě i s ní. Rozhodli, že po celou noc zůstanou s námi. Museli nám říct, jak to doopravdy je. Byli jedinými, kterým se podařilo zminimalizovat příjem krve na jednou až dvakrát týdně. A to především kvůli své velké odhodlanosti a také kvůli, před námi pečlivě skryté, lásce. Ano, milovali nás a my se o tom měli dozvědět později.

V noci mě probudil zvláštní zvuk. Nevěděla jsem co, tak jesm se šla projít po pokojích. Došla jsem až do toho nevzdálenějšího, od kerého jsem měla klíče. Celkem jsem se uklidnila, protože jsem všude rozsvěcela a nikde se nic nedělo. Prohlédla jsem i poslední pokoj a vyrazila jsem ke dvěřím, že půjdu zpátky. všude bylo zhasnuto. Jakto?! Předemnou se objevila postava. V mžiku byla u mě a přitiskla mě ke zdi. Jeho oči ve tmě svítily, všude kolem byl cítit adrenalin. Nechtěl mě kousnout do krku, spíš se ke mě tisknu, objímal mě... a pomalu svlíkal. Nevěděla jsem, co mam dělat. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Hodil se mnou na zem. O ostrou hranu nějakého předmětu jsem si rozřízla dlaň. V tu chvíli jsem měla pokoj. Ne nadlouho. Krev způsobila, že se choval snad ještě agresivněji. Došlo mi, že ho vůbec neznám. Strach, který mě předtím ochromil, jako by nyní ustoupil a já se konečně rozkřičela. Hlavně bolestí z rozřízlé ruky, naražených žeber a kdovíčeho všeho ještě. Najednou se otevřely dveře a postava zmizela. Nikdo se nikde neobjevil. V domě opět zavládl mír a klid. Všichni spali klidným spánkem. Až moc klidným.

Ráno jsem se probudila jako jediná žena v domě. Chůva zmizela a druhá oběť se již neprobudila. Lovcův bratr byl nepříčetný. Běhal po domě, hledal viníka a zase se k ní vracel v naději, že ožije. Jeho poslední slova zůstala bez odezvy a přece věděl, že je slyšela. Věděl, že slyšela slova, ře ji miluje.

Pro nás nastaly těžké časy. Především jsme věděli, že nás zradila chůva a že nepřítel má přístup skrz její klíče do celého baráku. To byla velice nepříjemná situace. A další nepříjemnost byla, že jsem ted dávala dvakrát více krve a to jsem nemohla vydržet dlouho. Vztahy mezi náma se každým dnem zhoršovaly. V jedom kuse jsme na sebe křičeli a mě vždycky museli přivázat, aby se mohli vůbec zakousnout. Osudové ráno přišlo asi dva týdny po tom, co ona zemřela. Lovcův bratr nebyl nikde a po němzůstal jen dopis na stole.

"Byl jsem to já kdo za všechno může. Vždycky jsem ti ji záviděl. Vezmu ti ji, tak drasticky, abyx pochopil, jaká muka to pro mě byla po celý ten čas, co s ní jsi. Už dlouho s ní ale nebudeš...!"

Dobrovolná oběť II

17. září 2015 v 19:31 | L Arpet |  Stories
Přišel ke mě, odvedl si mě mezi stromy a přitisknul si mě k sobě. Byl z toho takový rituál. Hladil mě po vlasech a kdyby nás někdo pozoroval, působili bychom jako zamilovaný pár. Nebyli jsme si lhostejní a já ho začínala mít víc a víc ráda, skoro jsem ho chtěla vnímat jako přítele. A dost možná, že i on by chtěl, aby bylo mezi náma něco víc. Ale nikdy se tak nestalo, většinou jsem hned odcházela domů nebo jsme si povídali. U něj doma jsem převážně spala a polykala tabletky na doplnění krve. Opřel si mě o strom, něžně se na mě díval, pak se sklonil a zakousnul se. Už jsem byl zvyklá, místo, do kterého se hodlal zakousnout potřel vždy mastí na znecitlivění a tak jsem skoro nic necítila. Byla to vždy půlminuta, kdy jsme si byli blízko - jako milenci, kdy jsme se stávali jedním tělem. Pak to skončilo, odvedl mě domů, vždy jsem pak byla dost unavená.

Probudila jsem se. Došlo mi, že se mi "poslední krmení" jen zdálo, to poslední ve skutečnosti bylo dost nevšední. Rozhlížela jsem se kolem a pak jsem si uvědomila, že nejsem u něj. Ale kde to jsem? na sobě mám jeho tričko a přece není u mě. Další podivnost. Vždycky, když jsem se probouzela, tak u mě byl. Odvedl mě na snídani nebo mi ji rovnou přinesl do postele. Dneska jsem se probudila sama, v obrovské posteli a v pokoji s prosklenou stěnou a nádherným výhedem na hory. Jaktože jsme v horách? napadlo mě. Jak jsme se sem dostali? Vždyť jsme před pár hodinami byli 200 km daleko.... Budu se na to muset později zeptat. Na stolku mi ležel dopis, vedle něj řetízek s drobným přívěskem. Kapičkou krve, ve které bylo vyryto jeho jméno. Přečetla jsem si pár milých řádků, ve kerých se mi olouval, a že mi vše ještě vysvětlí. Napsal mi sem také pár úkolů, které mám udělat. Vesměs byly jednoduché nebo zněly příjemně. Tak například: 1) dej si něco k snídani a k obědu - vše najdeš v kuchyňském koutě. 2) vyber si vhodné oblečení na sebe a prozkoumej zbytek. Dneska později večer budeme mít návštěvu, tak abys byla hezky oblečená - záleží mi na tom. 3) prohlédni si tu část baráku, kterou jsem ti zde popsal a nechal od ní klíče. Je to část, kde budeš bydlet, můžeš si to rovnou přizpůsobit svému vkusu. 4) neboj, k večeři se vrátím. Kdyby něco, zazvoň na zvonek, přijde služebná. 5) tvůj mobil mám u sebe, nehledej ho.

Nevěděla jsem, co dělat. Takhle se nikdy nechoval, vždycky jsme se spolu domlouvali. Byla jsem moc zvědavá na jeho vysvětlení. A hlavně na tu návštěvu. Chvíli jsem přemýšlela, když se ozval můj žaludek a já se vydala hledat jídelní kout. Našla jsem ho celkem snadno, byl v podstatě vedle ložnice, ve které jsem se probudila. Prohlížení místností netrvalo zas až tak dlouho, byly zde i klíče, které nikam nepasovaly. Neustále jsem pokukovala po zvonku na nočním stole, na jednu stranu mě lákalo zazvonit na něj, na druhou stranu jsem se bála. Také jsem byla nervózní z toho, že nemám u sebe mobil. Vrhla jsem se tedy ke skříni, kde jsem tušila, že budou šaty. Tušila jsem správně, šaty zde sice byly, ale vyratily mi dech. Slovem šaty totiž byly myšleny velice nákladné večerní róby. Vlastně, všechno,kde jsem se pohybovala, působilo velice draze a luxusně. Teď už jsem věděla, že se bez služebné neobejdu. Pomalu a váhavě jsem zazvonila. V podstatě jsem ještě nedozvonila a oběvila se služebná. Mohlo jí být kolem čtyřiceti. Představila se jako chůva svého pána a mého Lovce. Odkud sakra ví, že mu říkám Lovec? Spolu jsme pak vyřazovaly šaty, které mi neslušely nebo nebyly. Nevím proč ale vyřadily jsme jen asi čtvery šaty z dvaceti?? Zvláštní. Neustále mi vyprávěla o životě Lovce, o jeho rodičích, o jeho rodině. Zkoušela jsem si poslední šaty. Nebyly z nejhezčích, ale byly pohodlné, jednoduché a slušely mi. Celá jsem ztuhla. Poslední slova byla totiž pronesena nahlas a ani jedna z nás je nepronesla. Pomalu jsem se otočila a sptřila postavu za oknem na balkoně. Pak jsem s sebou trhla a lekla se chůvy, která se z poza mě vyřítila a než zavřela okenice a zatáhla závěsy, muž byl pryč.

Tohle se nemělo stát, pán bude zuřit. Ale musiš mu to říct, je to životně důležité. Ostatně, za chvíli se objeví. Já vás pak doprovodím do jídelny, kde se setkáte...



Anonymní tma

16. září 2015 v 20:56 | L Arpet |  The topic of the week
Všichni píší na téma anonymita různé úvahy, zkušenosti, výhody a nevýhody... Moc povídek na tohletéma jsem nenašla. I kdyby to byl popis nebo krátký příběh, proč tolik lidí píše úvahy? To je nic nenapadne, chtějí moralizovat, nebo prostě chtělí napsat nutně článek na téma týdne, aby to propgovalo jejich blog? Já chci především psát povídky a tůstanu u toho i teď. Ale uznávám, abyste mě hned neukamenovali, že ani jáse té propagaci nebráním.

Šla rychle, bez zastavení, pořád se ohlížela. V tuhle noční doby svítila sice všechna okna ve městě, nikdo ale na ulici nebyl. Sem tam přejelo nějaké auto, a velice výjimečně na konci jiné ulice zahlédla chodce. Snad šel ještě něco ny poslední chvíli koupit, aby měl ráno na snídani, snad šel na návštěvu či se z ní vracel... neměla nad tím čas přemýšlet. Byla ve střehu, snyžila se odhalit každé nebezpečí, které by na ní mohlo číhat. Když šla centrem města, tak to ještě šlo, ale teď se strašně bála. cestu lemovaly staré stromy a staré lampy poblikávaly nebo na chvíli úplně zhasly. Prostředí vypadalo strašidelně a ačkoliv se zdálo, jako by zde bylo více lidí, byla ulice prázdná. Právě minula muže středního věku. Stál před vchodem jednoho z paneláků a pravděpodobně na někoho čekal. Ani se za ní neotočil, jen tupě zíral do tmy před sebou.

Kdyby se jen nezdržela, chtěla odejít ještě za světla. Neměla se nechat přemluvit, nikdo ji nakonec neodvezl, každý si hleděl svého a ona zjistila, že je vlastně vůbec neznala. Psala si s nimi pře počítač, přes fb, twitter a kdoví co ještě. Nikdo s nikým se moc neznal. Ze začátku to bylo docela příjemné a všichni se poznávali a bavili, postupně se ale začali vracet do sebe, do své anonymity. Bálise toho o sobě někomu říct víc než on jemu a tak se dostali do začarovaného kruhu. Pak ale začali hrát hry a všechno se zdálo v pořádku, výborně se bavili. Do doby, než se rozešli, pak se z nich staly opět anonymní bytosti.

Mobil měla v ruce, připravená volat policii nebo někoho z rodiny. V druhé ruce měla klíče, aby ihned mohla vklouznout pod ochranu domu. Právě procházela kolem křoví a takovou odlehlou částí, když potkala muže. Nasadila přísný výraz, lehce podmračený a přidala do kroku. Jenže muž do ní omylem vrazil. Mobil jí vypadl z ruky a ona se k němu okamžitě shýbla. Než se stihla pořádně narovnat, muž, který byl kousek za ní se otočil a bleskurychle ji chytil a zacpal jí ústa. Mobil jí opět vypadl z ruky a zůstal ležet na zemi. Ona byla odtažena a sice to nebylo v tichosti, její výkřik museli slyšet i lidé z paneláku, nikdo se o ní nezajímal.

Chodec překročil mobil a šel dál svou cestou. Nezajímalo ho, co se děje pár metrů od cesty vedle něj. Snad je to dvojice milenců,... ne, jeho se to netýkalo, neznal je, vlastně je ani moc neviděl. Nechtěl s tím mít nic společného. Hodinu po něm vylezla ona, s rozcuchanými vlasy a slzami na tvářích. V téhle tmě a tady bylo všechno tak neosobní. Nikdo se o ní nezajímal, protože jí nikdo neznal. Nejistými kroky zamířila konečně ke vchodu do paneláku, ve kterém bydlela.

Na ineternetu se pak objevil článek o znásilnění. Autorka uvedla pouze, že si s tím mužem psala a před hodinou byla s ním a ještě s dalšími lidmi na jedné akci. Jméno ale nezná, protože všichni chtěli zůstat tajemní a ... - anonymní.

Dobrovolná oběť

14. září 2015 v 20:09 | L Arpet |  Stories
Bylo to zvláštní. Byli jsme kamarádi, a přesto byl mezi námi vztah lovce a oběti. Tedy později dobrovolné. Byl vděčný za každou kapku mé krve a náležitě si ji vychutnával. Byli jsme jeden a zároveň dva. On byl závislý na mě a já nemohla zdrhnout. A přesto jsme si každý žili svůj vlastní život a viděli jsme se jednou nebo dvakrát do týdne.

Dnes to bylo jiné. Seděla jsem venku před barákem, a v houstnoucím šeru se najednou objevila postava. Její styl chůze byl opravdu divný, kolébavý, jakoby z posledních sil. Čím se přibližovala, tím víc jsem se bála. Vypadala hrozivěji a hrozivěji, už jsem slyšela i slabé sténání a - krve by se ve mě nedořezal...celá jsem zbledla a vyrazila postavě naproti. Byl to Lovec, můj Lovec. Skoro se mi zhroutil do náručí a pořádně mě vyděsil svým vzhledem, protože vypadal, jak kdyby měl poslední hodinu před sebou. Takhle jsem ho nikdy ještě neviděla. Oči měl červené a snažil se o jediné, dostat se ke zdroji potravy.

Odvedla jsem ho stranou, na místo kde neyli lidi a my mohli být sami. Bylo to asi třista metrů, za normálních okolností vdálenost krátká a nenáročná. Nyní mě stála spoustu sil a spoustu času. Musela jsem ho víceméně táhnout. Ale bylo to pro naše bezpečí. Sedli jsme si, obklopeni křovím a on se ke mě hned naklonil. Nedočkavě mi odhrnul vlasy z krku a zakousnul se. Normálně to všechno probíhalo jinak, mnohem něžněji. Dnes se choval úplně jinak. Porušil skoro celý rituál, co se z toho časem stal. Každým okamžikem sílil a já slábla. Dnes si však vzal víc krve než obvykle a tak jsme si víceméně vyměnili role. Teď podepíral on mě a z hladový nedočkavec se změnil na mého známého Lovce.

Dnes se něco stalo jinak. Nejprve jsem nevěděla co. Pak mi došlo, že nenapsal mámě, kde jsem. Párkrát potřeboval víc krve, tak si mě vzal k sobě domů, ale vždycky jsem psala já, nebo on za měm mámě, že u něj přespím. Nikdy to nebyl problém, ani když jsem šla do školy druhý den, protože známky jsem měla docela dobré. Dnes mě nesl v náručí, klouzal stíny a snažil se být neviděn. Oči jsem měla zavřené a tak jsem neviděla, že jdeme jinou cestou, která k němu domů, tak kde jsme byli vždy spolu, nevede. Začal mi zvonit moil. To volala matka, kde jsem. Vzal můj mobil, naťukal na něm krátkou sms a nechal si ho u sebe.

"Ahoj mami, dnes nedorazím domů a nedorazím asi ani za týden. Potřebuje mě On. Nevím kdy dorazím. Nehledej mě. Jsme jinde."




Esej - Skautský duch

11. září 2015 v 22:04 | L Arpet |  Co jsem psala dřív
Drahý čtenáři,


píšu Ti další dopis, aniž víš, kdo jsem. Není to důležité, tak po mně, prosím, nepátrej. Důležitější jsou myšlenky, co Ti chci sdělit. To, o čem budu psát dnes, by se dalo shrnout dvěma slovy: Skautská duch.


Co to vlastně skautský duch je? Snad přátelství, radost, dobrodružství, láska k přírodě... Je to něco abstraktního, co prožíváš a není Ti to nepříjemné. Je to něco, co cítíš srdcem. Něco, co zažíváš jedině s přáteli. Samozřejmě si musíš uvědomit, co znamená přátelství a kdo jsou Tví opravdoví přátelé. Protože skautský duch nestojí o nějaké povrchnosti. Naplní Tě radostí a pocitem, že někam patříš, že si Tě někdo váží a stojí o Tebe. Skautského ducha neošidíš. Musíš se o něj starat a on pomaličku roste. Uvedu příklad, jak rostl mezi námi, partou z čekatelek.


Každé ráno a večer jsme měli nástup. Zprvu když nás Ledňáček rovnal, učil a poučoval, tak jsem reptali a skautský duch mezi námi frekventanty byl... no prostě nebyl. Byli jsme nováčci a v oddílech jsme nikdo takové nástupy nedělali. Když jsme vykonali těch pár povelů a zastavili se ve správné pozici, napochodovali instruktoři a pak hlavní vedoucí kurzu - Vlaďka. Pokřiky byly vlažné a skautský duch se na nás jenom díval. Jak čas postupoval, začali jsme se poznávat. Jednak mezi sebou, jednak s instruktory. Zažívali jsme prima chvíle a skautský duch se začal plížit mezi nás. Projevovalo se to zejména na pokřicích, které jsme řvali se stále větší chutí. Na konci se nám ani nechtělo domů.


Pořád, drahý čtenáři, nevíš, co je skautský duch? Je to něco, co spojuje partu lidí se stejným zájmem - skautingem. Skautský duch se pořádně nedá vysvětlit. Skautský duch se musí zažít. Ale to co zažiješ, je neskutečně krásné. Každá skautská parta (ať už skautky či roveři) má svého skautského ducha. U každé party znamená ale něco jiného. Někde je to soubor pravidel chování, kterému se členové přizpůsobí (např.: nemluví sprostě,...), někde je to radost, přátelství a úcta. Mám pro Tebe další příklad.


Byl poslední, závěrečný oheň a já byla vybrána za ohnivce. Měla jsem hrozný strach, že to zkazím, že se někdo bude zlobit, že budu přikládat špatně - moc často, málo... Přišli frekventanti, instruktoři, Vlaďka. Můj čas nadešel a já zapalovala oheň. Jak plynul čas, postupně jsem přikládala a starala se o oheň. Program skončil, všichni odešli. Zůstala jsem sama u ohně. V tu chvíli jsem se cítila strašně osaměle. Čekat sama u ohně než dohoří...Pak za mnou přišel Smíšek a já věděla, že je všechno v pořádku. Že jestli jsem něco zkazila (určitě jsem nějakou chybu udělala), tak že se nikdo na mě zlobit nebude.


Asi si říkáš, kde je ten skautský duch. Když budeš číst tzv. "mezi řádky" tak pochopíš, že skautský duch je moje starost, abych někoho nezklamala, že je to takt, když mi nikdo nic nevyčítal... a dají se najít další věci. Je to solidárnost, když přišel Smíšek, abych tam nebyla sama.


Měla bych ještě podotknout, že skautský duch je vyhrazen skautům. Najdeš ho jen mezi skauty, protože oni si ho po léta utvářeli. Středisko od střediska. Kdybys šel třeba do karatistického kroužku, o skautského ducha tam ani nezakopneš. Tam je všechno prodchnuté Japonskem, bojovou technikou,... oni mají svého ducha. Ano, Tvá námitka, že nějaké rysy jsou stejné, je správná. Jenže je rozdíl v tom, jak to podávají. Jak mluví. Jak se oblékají, jak se chovají. A všechno dělají jiným stylem. Ukážu Ti jako příklad dva rozdíly.

První rozdíl je ve vstupu (i vystupují) do místnosti, kde cvičí (= dojo). Uklánějí se duchu, který je v dojo. Tohle skauti nedělají. Naproti tomu mají skauti nástupy ráno a večer, většinou s vytahováním nebo spouštěním vlajky. Karatisté mají nástupy před cvičením a po cvičení spojené s malou "meditací". A na nástupech i na trénincích dávají povely japonsky. A to je, jak jsi si určitě všiml, drahý čtenáři, ten druhý rozdíl.


Takže jestli chceš zažít a pochopit skautského ducha, musíš se stát na chvíli skautem. Protože když se dáš např. ke karatistům, zažiješ jejich ducha. Ale to jsi myslím, milý čtenáři, pochopil.

Volby a zase volby!

11. září 2015 v 21:38 | L Arpet |  Co jsem psala dřív
Nesnáším volby, volební kampaně, nebaví mě bavit se o politicích a jejich slibech, o tom, co by se mnělo zlepšit, protože se to nezlepší. Kdysi jsme měli za úkol ale napsat něco o politicích, tak jsem zde shrnula mé názory, co bych chtěla a co mi vadí. Ale splní se to někdy?

Volby! Kdo koho volí, kdo koho nemá rád či nesnáší. Volební kampaně a programy. Tohle všechno je v poslední době často slyšet. Nejdříve prezidentské volby, teď parlamentní. Všude se všechno řeší, všichni na všechno a všechny nadávají... Proč ale? Copak není žádná kvalitní politická strana?

Lidé jsou z naší politické scény znechuceni a často se voleb raději nezúčastní, protože nevědí, koho zvolit. Je pravda, že se politici nechovají úplně tak, jak by měli. A od politiků se odvíjejí politické strany. Co by měla nabídnout politická strana, taková abychom jí dali svůj hlas?

Především kvalitní politiky. To znamená čestné, poctivé a pracovité lidi, kteří nekradou a nehájí jen své zájmy. Od politiků se pak vše odvíjí. Dobrý politik by měl umět diplomaticky jednat, všímat si důležitých maličkostí a hlavně být lidský. Politická strana by měla nabídnou aktivní řešení aktuálních problémů. Například by měla řešit problém se zvyšováním věku pro vstup do důchodu, problém s vysokou nezaměstnaností,...

Když se zamyslím jako mladá studentka, politická strana by mi měla nabídnout bezplatné školství - vždyť ještě nevyděláváme, zajištění stáří - poskytnout dostatečně vysoký důchod, nemůžeme chodit ještě v 70 letech do práce, protože nás nikdo nebude chtít zaměstnat, zkvalitnění péče ve zdravotnictví - proč je lepší péče za příplatky? Zrušení nebo alespoň výrazné zmírnění poplatků v nemocnici, výstavbu nových školek - většina z nás bude chtít mít potomky a už teď je veliký problém s jejich nedostatkem.

Chtěla bych, aby vláda podporovala rodinu a její přirozenou funkci, české zemědělce, průmysl a firmy. Proč se všechno dováží? Proč se České republice říká kontejner Evropy? Proč vláda dovolila, abychom se jako země zadlužili? Aby byla spravedlivě rozdělována sociální podpora a markantně snížena pracovní nezaměstnanost. Měla by přestat podporovat a schvalovat nesmyslné zákony. Prosadit snížení daní, které slouží na pokrytí nesmyslně velkých platů politiků, kteří dokázali naši republiku dostat do problémů.

Politické strany musí přestat planě slibovat, získat opět důvěru občanů a začít se řídit tím, co občané opravdu potřebují.