Lži

1. března 2017 v 23:33 | L Arpet
Chci tě obejmout a vidět úsměv na tvé tváři,
toulat se s tebou bez cíle,
chci ti lhát, že na tobě mi nezáleží,
a přitom stát těsně u tebe,
bojovat proti přesile
protichůdných citů zrádných,
kvůli nimž se cítím zmateně.

Chci obejmout a přivinout se,
předstírat přátelské rozloučení,
chci odejít abys mohl za mnou rozběhnout se,
chci lhát že tohle nic neznamená,
přitom doufat že se situace změní.

Jediné čeho jsem docílila:
že se nenávidím.
 

Před usnutím

1. března 2017 v 22:37 | L Arpet
Zbytky příměří těžce potlačuji,
kráčím směrem k popravišti,
schovám se v něm, ve svém útočišti,
když ocitnu se v boji.

Poslouchám zpěv gilotiny před usnutím,
kvílení větru uspává mě,
že jednou tady zemřu vidím jasně,
zatím budím se při zrození noci.

Hvězdy jsou svíce na mém hrobě,
těmně mi svítí na cestu,
pán bolesti si hledá nevěstu,
utrpení dá jí k svatbě.

Před usnutím patřím tobě,
pevně svíráš mě v náručí,
chceš si mě ochočit,
abych s tebou spala v hrobě.

Vzpomínka

27. února 2017 v 23:57 | L Arpet |  The rest of
Fixou si píšu na ruce
pár slov, sladkou vzpomínku,
co nestojí už za zmínku,
ztracenou v delší odmlce.

Tóny slov se lynou z úst,
němě krouží mezi sebou,
temný osud cestou spletou,
nech je v sobě pevně růst.

Vyřež krví, co je psáno
ve tvé dlani,
pořádně podívej se na ni,
osud vysmál se ti dávno.

Bueš snad bojovat
nebo to vzdáš?
Neptej se osudu, odpověď znáš,
jen se k ní musíš odhodlat.

Snad jednou přemůžeš strach,
přestaň se konečn bát,
co se ti může stát?
Vzpomínku proměň v prach.

Váhám, zda mám vyslat slova,
nebezpečnou hru rozehrát,
rozhýbat zrezivělý drát,
trpět znova.

Dohrát rozehranou hru,
po boku krále stát,
dokud nepadne šach mat,
pak rozplynout se ve víru.

Ve víru všeho se vzdát,
už není jak dál hrát,
co chceš můžeš si brát
mě nezbývá než se ti odevzdat.

Tak ber!
 


Čtyři cesty

15. února 2017 v 21:01 | L Arpet |  The rest of
Ve sněhu zmrzly stopy,
přítomnost stala se minulostí,
já stojím na rozcestí,
nevím, kam směřovat své kroky.

Cestou kde mráz květy kreslí,
kolkolem mrtvá je krása,
ve věčném spánku je spása,
odkud nevrátí se ti co vešli.

Cestou, kde v širém lánu
slunce hoří,
před jeho žárem neschováš se v moři,
ani v oceánu.

Cestou, kde vítr bere
slova z úst a jejich duši,
cokoliv jiného zde můžeš pouze tušit,
vítr ti vezme vše, co na povrch se dere.

Cestou, kde nejsou žádná práva,
kde tma a stín tě rdousí,
kde každý zbraň si brousí,
kde tvá smrt se očekává.

Ve sněhu zmrzly stopy,
minulost stala se historií,
tvořenou bezpočtem tragédií,
umlkly poslední kroky.

Hanae

20. ledna 2017 v 22:08 | L Arpet |  The rest of
Za svitu rudé záře,
květina rozkvétá,
chtěli ji zavřít do žaláře,
než-li si pro ni přijde hrdina.

Ale ta květina už byla zaslíbena,
když měsíc krví zbarvil se,
to díky ní měla být smyta vina,
polož jí na oltář a napij se vína,
raduj se.

Jenže vina vinu připomíná,
a hloupá lidská pýcha,
květ, malý ještě, chtěla zabít,
svou pošpiněnost smýt.

Polož ji na oltář,
ona tu vinu smyje sama,
její svatozář,
to ona mír přivolává.

Ona je bílá vlajka míru,
ona je ---

Kam dál