Ztracený vzkaz

18. dubna 2017 v 22:54 | L Arpet |  The rest of
Snad list papíru doma zastihne tě,
černá písmenka vykouzlí lesk ve tvém oku,
nesou ti pozdrav ode mne,
pozvedneš sklenku moku,
skrytý vzkaz objevíš v každé větě.

Snad ucítíš vůni exotických dálek,
vzdálených pouhých pár kilometrů,
čas zavřený v lahvičkách od voňavek,
v krabičce od zápalek
máš vůni mého svetru.

V krabičce od indického čaje,
nevšedních parametrů,
leží inkoust a pero,
nástavec od hoboje,
knoflík,
odpověď na můj dopis vložený do příboje

 

Kaplička

18. dubna 2017 v 22:18 | L Arpet |  The rest of
Kapličko na kraji města,
stojíš tu opuštěná,
dávno smyl déšť tvou popraskanou barvu
a zbytky kočičího zlata
včerejších slunečních paprsků se dotýkají tvého stínu.

Stojíš tu s mříží rzí zabarvenou,
uprostřed prázdného místa,
stín starého dubu pokáceli,
v noci tu stojíš pod lampami
nebeskými, pod oblohou.

Obzor se k tobě sklání,
ty nebe dotýkáš se,
ačkoliv sama u země se krčíš,
jako poutník se šedivou skrání,
chceš poznat svět.

Kapličko, kdy naposled se někdo modlil na tvém schodu,
kdy někdo vzýval tvého patrona,
vzdor všemu nepozměníš dobu,
trpělivě tu stojíš s němou tváří,
sama jsi obět na oltáři,
ale nesprávnému bohu.

Bohu doby moderní.

Lži

1. března 2017 v 23:33 | L Arpet
Chci tě obejmout a vidět úsměv na tvé tváři,
toulat se s tebou bez cíle,
chci ti lhát, že na tobě mi nezáleží,
a přitom stát těsně u tebe,
bojovat proti přesile
protichůdných citů zrádných,
kvůli nimž se cítím zmateně.

Chci obejmout a přivinout se,
předstírat přátelské rozloučení,
chci odejít abys mohl za mnou rozběhnout se,
chci lhát že tohle nic neznamená,
přitom doufat že se situace změní.

Jediné čeho jsem docílila:
že se nenávidím.
 


Před usnutím

1. března 2017 v 22:37 | L Arpet
Zbytky příměří těžce potlačuji,
kráčím směrem k popravišti,
schovám se v něm, ve svém útočišti,
když ocitnu se v boji.

Poslouchám zpěv gilotiny před usnutím,
kvílení větru uspává mě,
že jednou tady zemřu vidím jasně,
zatím budím se při zrození noci.

Hvězdy jsou svíce na mém hrobě,
těmně mi svítí na cestu,
pán bolesti si hledá nevěstu,
utrpení dá jí k svatbě.

Před usnutím patřím tobě,
pevně svíráš mě v náručí,
chceš si mě ochočit,
abych s tebou spala v hrobě.

Vzpomínka

27. února 2017 v 23:57 | L Arpet |  The rest of
Fixou si píšu na ruce
pár slov, sladkou vzpomínku,
co nestojí už za zmínku,
ztracenou v delší odmlce.

Tóny slov se lynou z úst,
němě krouží mezi sebou,
temný osud cestou spletou,
nech je v sobě pevně růst.

Vyřež krví, co je psáno
ve tvé dlani,
pořádně podívej se na ni,
osud vysmál se ti dávno.

Bueš snad bojovat
nebo to vzdáš?
Neptej se osudu, odpověď znáš,
jen se k ní musíš odhodlat.

Snad jednou přemůžeš strach,
přestaň se konečn bát,
co se ti může stát?
Vzpomínku proměň v prach.

Váhám, zda mám vyslat slova,
nebezpečnou hru rozehrát,
rozhýbat zrezivělý drát,
trpět znova.

Dohrát rozehranou hru,
po boku krále stát,
dokud nepadne šach mat,
pak rozplynout se ve víru.

Ve víru všeho se vzdát,
už není jak dál hrát,
co chceš můžeš si brát
mě nezbývá než se ti odevzdat.

Tak ber!

Kam dál